Za poslední dva týdny si moje tréninková skupina kluků střihla vskutku pořádnou porci zápasů. CEYBL U13 ve Wroclavi, CEYBL U14 v Teplicích a k tomu extraligový zápas doma proti Olomouci doplněný zápasem NRL v Lounech. Asi hlavní zprávou je, že se kluci zlepšují a vzhůru se posouvá nejen týmová výkonnost, ale i výkonnost většiny jednotlivých kluků.
Budu-li se držet hodnocení výkonu jednotlivců, tak za hodnocené období si pochvalu zaslouží zejména tři výrostci. Nemluvím tady o počtu vstřelených bodů, ale o přínosu pro týmový výsledek. Do této sdružené kolonky stále více vstupuje i odolnost kluků, fyzická i mentální, protože já potřebuji, aby kluci uměli zahrát dobře proti silným soupeřům. To, že někdo zahraje dobře proti nepříliš kvalitní obraně není při naší deklarované výkonnostní úrovni zase až tak důležité. Jonáš 11 i na třetím turnaji CEYBL pro kluky ročníku 2011 potvrdil vysokou výkonnost, Simon se po strašidelné druhé čtvrtině proti Snakes skokem náseldně posunul na úplně jinou úroveň a Adam začíná hrát slušně delší dobu a teď už jeho příkladné tréninkové úsilí přináší ovoce.
Oba turnaje CEYBL navíc přinesly pro moje kluky i velice silnou konkurenci v podobě výborných hráčů z jiných klubů. U kluků U13 to není až tak jednorázové, protože Vlčata Ota a Tomáš s námi hrají CEYBL pravidelně a s týmem trénovali i v prosinci, Eda je tradiční hráč našeho týmu více, či méně pravidelně už třetí sezónu. Samostatnou kapitolou je potom účast trojice jejich nejlepších kluků ročníku 2010 v mém týmu z akademie NINERS Chemnitz Tedy týmu, který aktuálně vede v zemi úžadujících mistrů světa Bundesligu před Euroleagovými účastníky Bayernem Mnichov a Albou Berlín. Takže když to srhnu, po zápase proti BK Brandýs ve Frýdku Místku jejich místí trenér plakal na tiskové konferenci, že je mu jako metodikovi ČBF smutno ze hry mého týmu, aby měsíc nato poslal své nejlepší hráče naučit se tuto hru tým z Bundesligy. Tak tohle ať mi někdo vysvětlí .... já se na to koukám (možná špatně) tak, že pokud mě chválí v Bundeslize a kritizují ve Frýdku - Místku, tak je to ta lepší varianta. Nicméně, je to samozřejmě věc názoru.
Každopádně konkurence při turnajích CEYBL v mém týmu má na moje kluky blahodárný účinek. Kdo nedělá, co má, tak prostě sedí. Ne, že by z toho byli všichni šťastní, ale pro mě jako trenéra je to ideál. A další věc, která mě předtím nedocvakla je to, že hrát turnaje proti zahraničním týmům je pro růst mých hráčů skvělé, ale vzít si na víkend špičkové kluky z venku do našeho týmu je ještě lepší. Ve chvíli, kdy kluci z Chemnitzu vystoupili v Teplicích z auta, tak moji kluci se zájmem sledovali každou část jejich rutiny. No a samozřejmě způsob hry, kterým se zejména Paul prezentoval v zápase proti Trnavě, se u nás normálně nevidí. Jasně, je to chodící levoruká hromada svalů. Ale stejně jsem se zájmem sledoval, jak moji kluci užasle hledí na vzduchem letícího slovenského nešťastníka, který se ho rozhodl zastavit tím, že si mu na půlce hřiště stoupnul do cesty. Když jsem něco takového naposledy viděl, tak mi bylo deset a bylo to ve večerníčku Jen počkej zajíci! Konkrétně epizoda, kdy vlk zkoušel stejným způsobem zastavit hrocha ....
Trochu smutnou skutečností je naopak trend pískání našich rozhodčích. Netušil jsem, že jeden z hráčů Chemnitzu je syn rozhodčího a když při zápase s Olomoucí Corvin ze zoufalství brečel (po zápasnickém chvatu někde kolem půlky hřiště, když byl zastaven předpisovým strhem, který je sice legální obranou, ale bohužel v rugby a ne v basketu), tak mi jeho užaslý otec z tribuny vysvětloval, že za tohle je v Německu pro rozhodčího měsíc stopka a dvě ruce na hráči jsou přeci na pískání jeden z nejlehčích faulů. Říkám to nerad, ale za období o kterém píšu byli nejlepší rozhodčí ve Wroclavi ...
Kluci jsou teď trochu rozbití a pomlácení, ale tak nějak podvědomně tuším, že jdeme správným směrem. Hrajeme náročný basket, chyby se snažíme odstraňovat, ne vždycky to jde rychle, ale u většiny ano. Tím jak jsem teď v období před vrcholy sezóny přitlačil, tak to u všech bez výjimky překvapivě hůře snáší rodiče hráčů než kluci samotní. Když jsme v sobotu měli polední klid, tak tím, že jsme bydleli na jedné hotelové chodbě, tak jsem měl dokonalý přehled o slovníku a způsobu vyjadřování jednotlivých kluků. Mám chvílemi problém se nesmát, když mi o hráčích, kteří mluví slovníkem šedesátiletého dlaždiče jejich rodiče vysvětlují, že je to ještě citlivé malé dítě. Jak pravil klasik mezi mými hráči: "na tom záchodě ve škole jsem sice kouřil, ale jenom cigarety bez příchutě".
Basketu a Lovu Zdar!