Když jsem v pondělí psal poslední výsledkový servis, ještě jsem tu smutnou zprávu nevěděl. V neděli zemřel PhDr. Viktor Peter, persóna, která toho pro basketbal mnoho vykonala.

Do Brandýsa přišel na počátku šedesátých let po studiích. Nastoupil na katedru tělesné výchovy PFUK, kde působil po celý svůj život a z této pozice hodně pomohl i brandýskému basketu. V šedesátých letech, kdy finanční situace oddílu nebyla zrovna růžová, zařídil to, že družstvo mužů působilo v soutěžích pod hlavičkou Slávia PFUK. Tím se basketu hodně ulevilo. Viki byl nejprve hráčem, posléze se stal trenérem a funkcionářem. Jeho manželkou byla Madla Saiverová /Peterová/, se kterou vychovali dvě děti - Michala /1964/ a Lucku /1968/. Madla byla také skvělá hráčka, máma a společně s Vikim působila na PFUK.

Viki byl také pořádný rebel a bohém neustále obklopený studenty. V srpnu 1968 byl dokonce strůjcem odporu příchodu sovětských vojsk do ČSSR a jeho anti sovětský a anti komunistický postoj mu bránily v cestě za lepší kariérou.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byl také předsedou TJ BSS a podílel se na úspěších brandýského fotbalu, když hrál II. ligu.

Měl rád lidi, sport, vínko, mariáš a naše město, kde našel ten správný domov. Nesnášel hloupost a blbost a v posledních letech bojoval s nemocí nejraději v hospodě U Mikeše, do které to měl jen pár metrů.

Moje poslední vzpomínky na něj jsou dvě. Na počátku června jsem byl u něj doma a asi dvě hodiny jsme si povídali zejména o událostech srpna 1968 v Brandýse /článek vyšel v ML/, ale nejen o nich. Když jsme se loučili, dovedl mě na balkón a krásný pohled na město doprovodil slovy: „Nejsem sice brandýský rodák, ale město miluji a pohled na něj mě nabíjí energii“. Naposledy jsem Vikiho potkal o prázdninách na lavičce brandýského náměstí, kde bojoval s novým mobilem. Pomohl jsme mu zvednout hovor od jeho dcery Lucie a vysvětlil, jak ho má zvedat. Nevím, zdali mu to pomohlo. Šedesát let žil bez mobilu, a přesto byl šťastným mužem.

Petr Čeněk